Proč tolik běháme na velkou, když jsme nervózní?

Každý jistě zná situaci, kdy se k celkovému diskomfortu, který pociťujeme při stresových okamžicích, přidá ještě něco dalšího… Konkrétně nutkání na stolici. Je totiž běžné, že ve dnech, kdy nás čeká nějaký mimořádný zážitek, si tělo jako na potvoru postaví hlavu a snaží se z nás zadní částí dostat snad všechno, co v nás je…

Ať už je to maturita, zkouška ve škole, nebo pracovní prezentace, přednáška či jen rande naslepo nebo naopak setkání s někým, o koho velmi stojíme, či naopak vidina nucené schůzky s nepříjemným člověkem, kromě tlaku na hrudi, mrazení v zádech, zvýšené srdeční frekvence, pocení a celkové slabosti i nechutenství nám tělo nervozitu dává najevo ještě jedním, velmi nepohodlným způsobem. Zvýšenou potřebou běhat na toaletu, abychom tam vykonali velkou potřebu.

Proč v tom nejsme sami

I když je něco takového jistě nepříjemné, útěchou nám v takových okamžicích může být vědomí, že v tom určitě nejsme sami, protože velmi podobně, ba dokonce stejně, reaguje organismus každého z nás. Jediný rozdíl může být v tom, že každého stresuje něco jiného – někdo je imunní vůči vystoupení na veřejnosti, jiný se cítí ve své kůži, když má skočit bungee jumping z mostu, další miluje závodní atmosféru a chvíli, kdy stojí na startu a chystá se ze sebe vydat to nejlepší. Skutečnost, že býváme nervózní z různých věcí, je dána našimi odlišnými charaktery. Potud jsme každý jiný. Jenže existují i záležitosti, v nichž jsme všichni stejní. Jde o fungování lidského těla.

Co všechno může ovlivnit mysl

A ačkoliv nás tedy stresují různé podněty, tělo na ně zpravidla reaguje stejně. S tím zase souvisí síla naší mysli. A i když to nutně nemusí platit vždy a u všech bez výjimky, pravdou je, že naše mysl je velmi mocná a že naše vnitřní rozpoložení může ovlivňovat celou řadu pochodů, jež v našem těle probíhají. A vyprazdňování zadní částí těla, tedy vykonávání velké potřeby, je toho skvělým důkazem. Souvislost nervozity a zvýšené potřeby běhat na toaletu totiž vychází ze spojení mezi mozkem a střevy. Ne nadarmo se říká, že střeva jsou druhým mozkem a faktem je, že to, co se odehrává nahoře (v naší myslivně) můžeme poznat i podle toho, co se odehrává dole a co z nás vychází.

Jaký je rozdíl mezi sympatikem a parasympatikem

A konečně se dostáváme k jádru problému. Důvodem, proč v kritických chvílích cítíme potřebu nacházet se v dosahu toalety, je skutečnost, že náš mozek je s našimi střevy propojený nervovým systémem. V organismu máme dva nervové systémy – sympatický, aktivující se ve vypjatých situacích, kdy je třeba uprchnout a zachránit se; a parasympatický, odpovídající za odpočinek a trávení. 

Proč se zbavujeme nepotřebného

Když jsme ve stresu a mozek produkuje stresové hormony jako jsou adrenalin a kortizol, aktivuje se parasympatický nervový systém, který tělo připravuje na boj – a v rámci toho se ho snaží zbavit všeho, co je nadbytečné, a co by ho mohlo při pokusu o útěk před nepřítelem zatěžovat. To jsou i zbytky potravy ležící ve střevech. Možná se někdy divíte, jak je možné, že běžně jdete na velkou třeba jednou denně, a když jste nervózní, jdete tolikrát a pořád ve vás něco zůstává. Za to může zrychlená peristaltika, díky níž vás dráždí a nutí k vypuzování i malé množství, jež by běžně ještě zůstalo uvnitř.

Proč je to úplně normální

V podstatě se tedy jedná o přirozenou záležitost, která je člověku vrozená už od nepaměti. Naši předkové čelili skutečným fyzickým nebezpečím a aby mohli utéci třeba před mamutem nebo šavlozubým tygrem, museli být co nejlehčí. Dnes takové problémy nemáme, naše těla ale víceméně fungují pořád stejně. Tak jednoduché vysvětlení má tak nepříjemný jev. Na druhé straně – málokdy přeci máme tak ploché břicho jako tehdy, když si několikrát pořádně odskočíme. Jinými slovy: na všechno se dá nahlížet i z té lepší stránky.

Jak si pomoci

Nejlepší pomocí je naučit se se v kritických okamžicích zklidnit. Ideálně zhluboka dýchat, protože hluboký dech stimuluje bloudivý nerv (nervus vagus), což je nejdelší nerv v těle propojující mozek se všemi důležitými orgány, který je součástí parasympatiku a jehož stimulace vede k celkovému zklidnění. Takže základem je prohloubit dech, zklidnit se a přesvědčit mozek o tom, že se vlastně nic neděje. Je ale jasné, že v klidu se něco takového nacvičuje mnohem snáze než ve chvílích vypětí. Myslete ovšem na to, že v tom nejste sami.

Lůca